Československo má nejlepšího cyklistu planety! Ano, skutečně. Píše se rok 1984 a Jiří Škoda je vyhlášen jako nejlepší jezdec světa mezi amatéry. Právem si dělá zálusk na přestup mezi profesionály. A nejde o iluzi. Vždyť má nabídku z hvězdného francouzského týmu SystemU, kde jezdí třeba vítěz Tour de France Laurent Fignon. Jenže komunistický režim sen českého cyklisty zadupe do země. Dost možná i kvůli chybějícímu triumfu ze Závodu míru…
Přitom právě etapové bitvy s holubicí ve znaku se staly rodákovi z Brna osudnými. Už ve čtrnácti letech. Pochopitelně nešlo o soupeření mezi elitou. Malý Škoda vynikal na kole mezi vrstevníky. Každou volnou chvilku trávil v sedle. Na sídlišti kamarády porážel jako stroj. Budoval si sebevědomí.
Pak se v rodném městě rozhodli uspořádat Závod míru škol. Vítězem se stal Jiří Škoda. A protože spoluorganizátorem celé akce byl Favorit Brno, osud malého cyklisty byl zpečetěn. „Zůstal jsem ve Favoritu až do odchodu na vojnu,“ vzpomíná Jiří Škoda.
Jeho forma raketově rostla. Dokázal skvěle zajet časovku, dominoval hlavně v kopcích. „Když jsme ale přijeli do Francie, dost jsem o zařazení do kolonky vrchař pochyboval. Pětasedmdesát kilogramů na tamní dvacetikilometrové kopce nebyla zrovna ideální váha,“ směje se Jiří Škoda.
V zahraničí zářil, sen o triumfu ze Závodu míru se nesplnil
Závod míru pro něj byl osudovým. Když se Jan Smolík stal druhým československým vítězem, Jiří Škoda jeho úspěch coby osmiletý ještě nevnímal. Zato když došlo na triumf Vlastimila Moravce, brněnský dorostenec u televize hltal každou etapu. „Později jsme se s Vlastou sešli v reprezentaci, do které jsem se dostal v sedmasedmdesátém. On byl z rodiny učitelů, sám studoval vysokou. Hodně mi toho předal,“ vypravuje, jak moc čerpal ze zkušeností tragicky zesnulého šampiona Závodu míru.
Nejprestižnější etapovou bitvu východního bloku jel celkem sedmkrát. „A pak ještě dvakrát jako asistent trenéra reprezentace. Jednou jsme přitom slavili vítězství Jána Svorady,“ vybavuje si slavný triumf muže, jenž následně oslnil výhrami na Tour de France, Giru i Vueltě.
O těch snil i Jiří Škoda. Při Závodě míru byl jednou v absolutním pořadí čtvrtý (na snímku nahoře dupe český cyklista při 30. ročníku v roce 1977 za pozdějším celkovým vítězem osokinem ze SSSR), dvakrát pátý. Měl trošku smůlu, že májové etapy byly šité spíše pro spurtery či klasikáře. V zahraničí přitom zářil. Třikrát vyhrál závod Kolem Slovenska, jednou dominoval etapové bitvě Kolem Turecka. Třikrát spurtoval druhý při etapách Tour de l´Avenir, což byla malá Tour de France. V roce 1984 pak právě při prestižní etapové bitvě ve Francii dojel celkově druhý.
Nestačil jen na domácího Charlyho Motteta, který se tehdy na start postavil coby čerstvý vítěz soutěže o nejlepšího jezdce do pětadvaceti lety italského Gira a v dalším průběhu kariéry si připsal vítězné zářezy na všech Grand Tour.
„Zažil jsem open závody, kde mohli na start profesionálové i amatéři. A já díky tomu dostal příležitost závodit s Poulidorem, Hinaultem či Fignonem. S borci, k nimž jsem neskutečně vzhlížel. Poulidorovi bylo čtyřicet, jezdil ve vyšmajdaných tretrách a v kopcích nám strašně nakládal. Byli jsme z něj na prášky. Pro naši generaci, bylo výhodou směrem ke sportovní kariéře, že jsme tuhle konfrontaci okusili,“ tvrdí Jiří Škoda.
Pamatuje, jak snaha o začlenění při cestách za závody na západ od Aše působila problémy. „Když se někdo učil německy nebo anglicky, tak byl hned podezřelý a dostal se do hledáčku kontrarozvědky, protože se její zástupci báli, aby daný „student“ nezdrhnul při závodech. Kolikrát byl pak efekt přesně opačný, za snahu domluvit se na závodech v zahraničí cyklista vůbec nebyl v nominaci,“ krčí rameny Jiří Škoda.
Na ČSTV pochopení neměli
V osmadvaceti byl zasloužilým reprezentantem. Socialistickému zřízení přispěl ziskem bronzové medaile na olympijských hrách v Moskvě v soutěži družstev. O rok později stejně cenný kov vybojoval s parťáky v týmové časovce na mistrovství světa. A na další bitvy pod pěti kruhy do Los Angeles nesměl kvůli bojkotu všech socialistických zemí. Těžko však mohl dosáhnout více…
Když se dočkal výjimečného ocenění společnosti Adidas v podobě titulu nejlepšího amatéra světa, rozhodl se zkusit štěstí. Vyrazil do Prahy za předsedou ČSTV Himlem. Doma mu ležela nabídka od francouzské formace SystemU. Její dres oblékal Laurent Fignon či Marc Madiot, nynější ředitel sestavy FDJ. „Chtěl jsem zjistit, zda obstojím v konkurenci s nejlepšími. Navíc v roce 1982 odešel k profesionálům Polák Czeslav Lang. Ukázalo se však, že Polsko bylo mnohem liberálnější,“ šátrá ve vzpomínkách Škoda.
Schůzka na tehdejším ČSTV měla na psychiku cyklisty doslova demoliční dopad. „Soudruhu Škodo, čeho jste pro naši socialistickou vlast dosáhl? Ještě jsi nic nedokázal,“ uzemní Himl optimisticky naladěného Škodu. Euforie z vidiny bojů na Tour de France se rozplyne. Škoda má doma ženu a děti, tudíž na emigraci není ani pomyšlení. „Byl jsem zlomený. Ztratil jsem drive,“ přiznává.
Satisfakce v jednatřiceti
Přesto ještě pořád jezdil na takové úrovni, že se dostal do reprezentace. Vrátil se na Závod míru, a pak ovládl etapák v Itálii. Tehdejší trenér národního týmu Haťapka se u vedení za Škodu přimluvil.
A tak se v jednatřiceti dostal do zahraničního týmu. „Podepsal jsem na dva roky do italského týmu EcoFlam. Byla to pro mě satisfakce. A obrovský šok se vším všudy. Nikoliv z hlediska tréninku, protože v Československu se trénovalo hodně. Navíc v národním týmu jsme měli super vedení a byli na správně cestě, hodně podobné profesionálům,“ vybavuje si Jiří Škoda.
Vykolejený byl hlavně z materiálního zázemí. „To jsem čuměl s otevřenou hubou. Dostal jsem tři kola. A když mi po příjezdu za týmem přinesli kufr, kde bylo deset dresů, stejné množství kalhot a všeho dalšího, byl jsem úplně paf,“ popisuje s úsměvem československý šampion z roku 1980.
Z kontraktu musel odvádět třicet procent do Pragosportu, přes který se všechny sportovní transfery do zahraničí uskutečňovaly. Odmítnout znamenalo zrušit kontrakt. „Tehdy jsem bral v přepočtu na současnou měnu asi dva tisíce eur,“ říká Škoda.
Ani tak nelitoval. Hned při premiéře oslnil. Při italském Giru dojel celkově devatenáctý a obsadil druhou příčku v bitvě o nejlepšího nováčka bitvy o růžový trikot…
Foto: ČTK a Barbora Reichová
