Byla to věc do té doby nevídaná. Odvážná i bláznivá. Vždyť zatímco v zemích západní Evropy s hlubokou cyklistickou tradicí počítaly tradiční vícedenní podniky v čele s Tour de France pátou dekádu existence, myšlenka hrstky nadšenců z československých a polských novin na uspořádání prvního mezinárodního etapového závodu v zemích střední a východní Evropy zněla v roce 1946 jako čirá utopie. I přes všechny porodní bolesti i ideologický balast nastupující komunistické diktatury však dala vzniknout legendárnímu podniku, jakým se Závod míru po následujících téměř 60 let existence stal.
Pátrání po kořenech proslulé „Tour východu“ a listování dobovými dokumenty vás autenticky vrátí do atmosféry druhé poloviny 40. let. Do doby, v níž se v ozvěně posledních výstřelů 2. světové války rodil nový konflikt, jehož symbolem se stala tzv. železná opona. Země střední a východní Evropy se dříve či později staly satelity Sovětského svazu a pod heslem „kupředu levá, zpátky ni krok“ se jen pár let po očištění od nacistické hrozby vydaly vstříc dalším temným kapitolám historie.
V prvním poválečném roce ale panovalo všeobecné nadšení z konce nejstrašnější války v dějinách a nekonečná touha po obnově života. I toho sportovního. A tak se v září 1946 na Všeslovanském mistrovství světa v boxu začali nadšení redaktoři Rudého práva v čele s Janem Blechou a polského listu Glos ludu hecovat, jaké další akce čerstvě sbratřených národů by šly uspořádat. Vedle jiných přišel i nápad na vícedenní cyklistickou akci po vzoru etablovaných západoevropských závodů.
Organizace na zelené louce
Myšlenka, která z bujaré diskuse vypadla, ale kupodivu nezapadla, ba naopak. Začala se šířit i mezi cyklistické činovníky, a přestože nikdo neměl s organizací podobné akce žádné zkušenosti, vlna nadšení spolehlivě přebíjela nejistotu a obrovské množství na pohled nepřekonatelných překážek. Je nutné si uvědomit, že zeměmi teprve nedávno prošla válečná fronta a řada cest byla nesjízdná, teprve se probouzely ubytovací i stravovací možnosti.
Odhodlaná mravenčí práce organizátorů - kromě nadšeného sportovce a novináře Blechy je třeba zmínit Karla Tocla, v civilu náčelníka autobusového nádraží, rovněž ale cyklistického závodníka, rozhodčího a někdejšího vynikajícího atleta Sparty - vedla v létě 1947 ke zmínce na stránkách Rudého práva o záměru závod uspořádat. A začátkem následujícího roku už stejný list přinesl článek, v němž bylo stanoveno datum startu prvního ročníku na 1. května.
Jen pár dnů po překotných únorových událostech, kdy komunistická strana Československa dotáhla do konce chystaný puč, přijeli do Prahy zástupci polské organizační větve a necelé dva měsíce před startem se začala rozplétat pavučina nevyjasněných otázek. Již dříve bylo rozhodnuto, že se pojede mezi Prahou a Varšavou. Ale v kolika etapách? Kudy? S kolika závodníky?
Nakonec bylo rozhodnuto, že odstartují závody dva: sedmietapový se startem v Praze a pětidílný z Varšavy. „Na oslavu historických květnových dnů pořádají cyklistické svazy Polska a Československa za spolupráce časopisu Glos ludu a Rudé právo mezinárodní etapové závody, jejichž rozsah překoná vše, co bylo až dosud v cyklistice slovanských států uskutečňováno,“ mohli si přečíst čtenáři Rudého práva v ranním vydání na Svátek práce. Ten den navíc vyšlo pod hlavičkou Rudého práva zvláštní vydání přímo k premiérovému ročníku závodu.
To už se v hlavních městech Československa i Polska chystali závodníci na ostrý start. S ohledem na politickou situaci byl podnik organizován jako amatérský, tudíž byl vyloučen start „kapitalistických“ cyklistických hvězd té doby. Pořadatelé nicméně dokázali vtisknout podniku mezinárodní charakter díky startu závodníků ze socialistického tábora a své reprezentanty vyslaly i dělnické organizace z Itálie, Francie či Finska. V Praze tak mohlo pětačtyřicet let po pionýrském ročníku Tour de France vyrazit směrem do Polska sedm družstev, z Varšavy dokonce deset.
Jak poctivě zaznamenali kronikáři závodu, v Polsku se slavnostní start odehrál už v 9:45, v Praze pak peloton vyjel od Obecního domu ve 14:30 a po několika neutralizovaných kilometrech se začalo ostře závodit ve Vysočanech. „Když si uvědomím, jaké jsme na sebe vzali úkoly a rizika, vstávají mi vlasy hrůzou hlavě. Neměli jsme totiž žádné vlastní zkušenosti, žádný z nás podobný závod v životě neorganizoval. Díky entuziasmu a nadšení se podařilo všechno připravit v rekordně krátké době a na tehdejší poměry na potřebné úrovni,“ vzpomínal později Karel Tocl.
Spartánské podmínky i náhradní kola od hasičů
Organizace přitom byla vskutku spartánská. Dvě auta rozhodčích, dva vozy s funkcionáři, dva náklaďáky s namačkanými mechaniky na korbách, autobus s novináři, kteří ze závodu neviděli nic. A na konci sběrný vůz pro odpadlíky. Trasu zajišťovali čtyři policisté na motorkách, mezi jednotlivými organizačními články navíc nefungovalo žádné spojení. Nouze tak nebyla o dramatické momenty i úsměvné okamžiky.
Často peloton překvapily stažené závory, které Čechoslovák Eman Krejčů při etapě z Gottwaldova do Žiliny podlezl a v cíli tak byl o deset minut dřív než auto s rozhodčími. Na rozbitých silnicích přicházel jeden defekt za druhým a jezdci, než aby čekali na vůz s mechaniky, měnili pláště sami. Třeba Polákovi Leskiewiczovi ale došly, tak vzal zavděk vypůjčeným kolem, které v následující vsi vyměnil za bicykl od hlídkujícího hasiče a na něm dojel až do cíle. Za šera a zdaleka ne poslední.
Noci pak zničení závodníci trávili ve společných noclehárnách, ke snídani vzali zavděk chlebem se sádlem, v lepším případě řízkem. Jugoslávci prý před startem rádi polkli stopičku koňaku. Z Prahy tehdy vyrazilo vstříc 1106 km 53 závodníků, do Varšavy jich po sedmi etapách dojelo 39. V opačném směru měřila trať 880 km a zdolat se ji v pěti dílech snažilo 65 jezdců, do Prahy ale dorazilo 52. Žlutý trikot pro vítěze po vzoru Tour de France v obou cílových městech navlékli Jugoslávci: v Praze Alexander Zorič (35:53,16 h a průměrná rychlost 30,7 km/h), ve Varšavě Augustin Prosenik (26:52,25 h, 32,4 km/h).
Hned v prvním ročníku přitom jasně zazářila hvězda legendárního Jana Veselého, který byl až do cíle v Praze ve hře o celkové prvenství. Jenže obrovská smůla v podobě defektů, hrůzného pádu po střetu se psem u Jelení Hory v Polsku, či prasklého řetězu kousek od Kladna v závěrečné etapě odsoudily československou hvězdu k pátému místu. Veselého chvíle tak přišla až o rok později.
Zrodila se legenda
Přes všechny obtíže závodníků si nakonec organizátoři mohli oddychnout. Cyklistická popelka hned svým prvním ročníkem vyvolala obrovskou vlnu zájmu a popularity a jak vzpomínali sami závodníci, atmosféra v etapových městech byla nezapomenutelná. „Ten boj, který se odehrával ve dnech 1.–5. května na silnici mezi Varšavou a Prahou nemá v dějinách slovanské cyklistiky dosud žádné obdoby a svým významem a uspořádáním se zařadila ‚Slavjantour‘ mezi nejmohutnější cyklistické závody v Evropě,“ psalo nadšeně 7. května 1948 Rudé právo.
A proč při popisu událostí nepadlo ani jednou pojmenování Závod míru? To totiž slovanská „Tour“ oficiálně dostala až v roce 1950. První vlaštovku ovšem vypustili již o rok dříve v časopise Sport z polských Katovic, kde na titulní stránku dubnového čísla umístili palcový titulek: 1. května začíná Závod míru! Legenda byla stvořena.
