Dvojnásobný vítěz Tour de France Laurent Fignon proti esům amatérského pelotonu! Dotace dva miliony švýcarských franků! O námětu pro palcové titulky nebyla v dubnu 1988 po prezentaci chystaného závodu Paříž-Moskva, do nějž se měl o rok později proměnit 42. ročník Závodu míru, nouze. Jenže z lákavého podniku, který se měl stát symbolickým mostem přes železnou oponu, však nakonec sešlo.
Období před rokem 1990 je pro dnešní mladou generaci v některých aspektech možná jen těžko uchopitelné. Svět politicky rozkročený mezi demokracií a totalitou, kapitalismem a socialismem, pravidelné harašení jadernými zbraněmi... Druhá polovina 80. let přesto nesla díky Gorbačovově perestrojce náznaky uvolnění. A tak se v roce 1988 mohla na Eiffelově věži sejít šestice zástupců z Francie, západního i východního Německa, Československa, Polska a Sovětského svazu a představit světu smělý projekt závodu z pařížského náměstí Bastily na moskevské Rudé náměstí.
Myšlenka na propojení dvou velkých metropolí přitom nebyla nová, už v roce 1982 ji nadnesl šéf Tour de France Félix Levitan. Až o šest let později ale získala konkrétnější kontury. Trojici komunistických novin z Československa, NDR a Polska, které oficiálně pořádaly Závod míru, doplnily listy komunistických stran z Francie a NSR a po pauze se opět přidala sovětská Pravda. Tento sextet převzal záštitu nad 42. ročníkem Závodu míru a na ikonickém místě Paříže dokonce prezentoval plánovanou trasu.
Začít se mělo 7. května 1989 ve městě nad Seinou, 27. května měl peloton po bezmála 3000 kilometrech dorazit ke Kremlu. A především: závod se měl jet v kategorii „open“ a otevřít tak dveře i profesionálům. Organizátoři počítali, že z třiadvaceti startujících týmů bude osm neamatérských.
Myšlenka dobrá, realizace nemožná
Rozdělení sportu na amatérský a profesionální patří rovněž k reliktům doby. Například olympijské hry byly až do začátku 90. let otevřeny pouze „amatérům“, dlužno ale dodat, že závodníci ze socialistického bloku byli občansky zaměstnáni pouze naoko a jejich jedinou profesní náplní byl sport. Naproti tomu například hokejisté z kanadsko-americké NHL startovali na olympijských hrách poprvé až v roce 1998 v Naganu a američtí basketbalisté z NBA se pod pěti kruhy představili poprvé v roce 1992 v Barceloně.
V tomto ohledu měl chystaný závod z Paříže do Moskvy představovat opravdový průlom.
„Myšlenka je to dobrá, sblíží nejen lidi v Evropě, ale zejména nás cyklisty. Otevřené závody amatérů a profesionálů se ve Francii konají, ale zatím nepřekračují hranice naší země. Za sebe jsem příznivcem tohoto projektu,“ vzpomíná na slova pětinásobného vítěze Tour de France Bernarda Hinaulta, který si prezentaci na Eiffelově věži nenechal ujít, někdejší novinář a cyklistický činovník Jan Chaloupka ve své knize Závod míru aneb Tour východu.
Následovala schůzka organizátorů v Praze, na níž byly probrány další detaily plánovaného podniku o sedmnácti dějstvích. Za hotové bylo považováno souhlasné stanovisko technické komise Mezinárodní cyklistické unie UCI, plánovalo se první otevření hermeticky uzavřené hranice mezi NSR a NDR. Na olympijských hrách v korejském Soulu byly v létě 1988 dokonce rozdávány propagační bulletiny, které prezentovaly 42. ročník Závodu míru mezi Paříží a Moskvou jako hotovou věc. Prize money měly dokonce převýšit odměny na Giro d’Italia.
Od tiskové konferenci na Eiffelově věži uběhlo sedm měsíců a v listopadu se v Haagu konal kongres UCI, který vystřelil do prostoru první varovný výstřel. Komise profesionální cyklistiky totiž vydala jasné stanovisko: závod mezi Paříží a Moskvou nedostane status open a profesionálové na jeho start nesmějí. Verdikt byl později revidován a na dalším zasedání v Pont Chateau mělo padnout rozhodnutí, zda by do pelotonu mohly alespoň tři profistáje.
Pro organizátory tradičního Závodu míru z ČSSR, Polska a NDR absolutní šok.
Kontakt s profesionální scénou si vzali na bedra Francouzi, na východ ale nepřišel ani náznak možných problémů. „Ani jednou jsem od výkonného sekretáře organizačního výboru Francouze Michela Zilbermanna neslyšel, že jednání váznou. Informoval nás o zájmu nejméně patnácti družstev, jmenoval významné stáje, jednání prý byla slibná. Vždy vyslovoval jen optimistické náhledy,“ cituje Chaloupka z rozhovoru v Mladé frontě.
Bez profesionálů, beze změn
K optimismu ale měla situace hodně daleko. „Francouzská strana nepředložila k jednáním žádné podepsané kontrakty s profesionálními týmy, a proto také příslušný orgán UCI neudělil Závodu míru status open. Když se pak celá věc odložila do Pont Chateau, situace se nezměnila. Zase jen a jen přísliby. Předseda UCI Verbruggen chtěl mít čisté svědomí a při posledním jednání žádal dokonce jména jezdců. Žádná se nedozvěděl,“ zaznělo rovněž v interview s Chaloupkou.
Sen o cyklomostu mezi západem a východem se začal hroutit. Poslední nadějí bylo společné setkání naplánované na 1. února 1989 do Berlína. Ani tam ale francouzská strana nebyla schopná start alespoň tří profesionálních stájí garantovat. Navíc tradiční amatérští účastníci z Velké Británie, Itálie a Nizozemí deklarovali, že na trať v délce 2800 kilometrů své zástupce nepošlou. „V Berlíně jsme zjistili, že jsme tam, kde jsme byli na začátku. Vedle krásné myšlenky jsme neměli nic,“ přiznávali českoslovenští zástupci v organizačním výboru.
Francouzská strana se vyhrocenou situaci snažila zachránit, na seriózní jednání už ale bylo pozdě. „Že prý ještě zbývá naděje, že ta umírá poslední. To pro nás ale bylo strašně málo. Museli jsme se rozhodnout pořádat Závod míru na tradiční trati bez profesionálů. Bylo nám to líto, projekt byl zajímavý, přinesl by oživení sportovní i politické. Ale je lepší se v pravý čas uskrovnit, než se pak v květnu na silnicích mezi Paříží a Moskvou blamovat,“ popisuje Chaloupka ve své knize.
Dvaačtyřicátý ročník Závodu míru se tak jel v květnu 1989 na trati Varšava-Berlín-Praha, pro třetí triumf v řadě si dojel Němec Uwe Ampler. To už ale v Evropě tikala rozbuška, která do konce roku rozmetala politickou mapu. Železná opona do podzimu definitivně padla a země střední a východní Evropy vykročily na cestu k demokracii.
Překotným změnám, které v následujícím období přišly, pochopitelně neušel ani Závod míru. Skončila tradiční podpora komunistických novin a 43. ročník se v roce 1990 odehrál poprvé v komerčním duchu s profesionály ve startovní listině a reklamami na dresech. A rovněž po letech s československým triumfem. Vítězem prvního Závodu míru v nové éře se totiž stal Ján Svorada, jehož vítězství navíc podpořil celkově třetí Pavel Padrnos.
