Příběhy, které během bezmála šedesátileté historie vydal Závod míru, vydají na stohy knih a najít je můžeme i tam, kde bychom je ani nečekali. Třeba biografii legendárního závodníka Františka Šťastného „Na plný plyn“ otevírá kapitola, jak nejslavnější československý motorkář absolvoval v roce 1948 po boku Jana Veselého premiérový ročník Závodu míru. A proslulý vypravěč servíruje historky, které dodnes baví i mrazí.
Rodák od Mladé Boleslavi se během druhé světové války učil v továrně Škoda strojním zámečníkem a právě tehdy přičichl k závodní cyklistice. Zlákala jej ale opojná rychlost motocyklů a pověstná vůně spáleného benzínu. Mezi roky 1954-1962 celkem osmkrát triumfoval v brněnské Velké ceně, v roce 1961 skončil druhý v celkovém pořadí MS silničních motocyklů v kubatuře do 350 ccm. Jméno si udělal i výkony ve slavné Tourist Trophy na ostrově Man, přestože nejnáročnější závod planety nikdy nevyhrál.
Jak sám Šťastný vzpomínal, ke kolu jej přivedla osamělost. Spolužáci a kamarádi z učiliště totiž o víkendech mizeli na cyklistické závody a aby mohl trávit volný den s nimi, posadil se za řídítka také. Ovšem bez výrazných úspěchů. „Kolo dobré tak pro metrákového siláka jsem pořádně nedokázal ušlápnout a dojížděl jsem beznadějně poslední. Kamarádi vůbec neocenili mou snahu po soudružnosti, začali mi říkat smetáku: že prý pokaždé za nimi v závodech zametám,“ popisoval.
Odhodlanost ho udržela v sedle
Měl chuť s cyklistikou seknout, nakonec ale zvítězila zarputilost a začal tvrdě trénovat. „Léta ubíhala, dočkal jsem se i vítězství, dokonce se občas někde v zastrčeném koutku sportovních rubrik objevilo, že ten Šťastný z Benátek má talent,“ líčil. Spolu s kamarády z dostupných pramenů doslova hltali informace o slavných bitvách na Tour de France, Giru i Vueltě, každý chtěl být jako Bartali a Coppi. A do toho se na konci roku 1947 začala šířit zpráva, že i v Československu bude etapový závod a dokonce mezinárodní.
Takový magnet odhodlaného sportovce chytil a nepustil. Co na tom, že byl dráhař. „Že jsem neměl vůbec žádné silničářské zkušenosti? Všechno se dá dohnat!“ řekl si odhodlaně Šťastný a pustil se do přípravy spolu s kamarádem Stanislavem Čapkem. Jenže zatímco ten se do nominace na premiérový ročník Závodu míru vešel, na bývalého „smetáka“ místo nezbylo. „Tisíce naježděných kilometrů neměly žádný význam. Nejraději bych býval někam zalezl a brečel jako malý kluk,“ zůstalo v jeho v paměti.
Pak ale vyhrál závod Praha-Český Brod-Praha, z družstva pro Závod míru kvůli nemoci vypadl jeden z borců a Šťastného mile šokovala dodatečná pozvánka. A už jen cesta na start v Polsku byla zážitek. „Pochopitelně terčem všech vtipů a narážek mohl být jenom nováček, benjamínek, ucho, bažant - tedy já. Zvláště Honza Veselý, můj cyklistický vzor, se překonával, v jedné chvíli mi dokonce slíbil: Jestliže, ty kluku ušatá, dojedeš do Prahy, dám ti své kolo!“ vyprávěl Šťastný. „Těším se, jen bych je prosil pěkně vyčištěné a namazané,“ vypálil drze na tehdejší československou jedničku.
Ve válkou zničené Varšavě na benjamínka dolehla ve společného noclehárně provoněné kafrem nervozita. „Uvědomil jsem si, že mezi silničáři nemám co pohledávat. Aspoň trochu mi náladu zvedl jeden Polák, který pohrdlivě přehlížel kafr a bezostyšně se mazal vodkou,“ líčil Šťastný.
Vysoká škola cyklistiky
Hned první etapa byla pro nováčka pořádnou školou. Nezkušeně nastupoval, tam kde neměl, po defektu musel vydat síly na dotažení pelotonu, nehlídal si jídlo. A tak přišel „žaket“. „Ani nevím, jak jsem projel cílovou páskou. Slezu z kola, chci udělat krok, ale nohy se pode mnou podlamují a zůstávám bezmocně sedět. Kdyby mě neodnesli do šatny, seděl bych tam snad dodnes,“ vzpomínal.
S bolavým tělem nastoupil ke druhé etapě s nejistotou, zda vůbec bude schopen pokračovat. „Dosednout na sedlo bylo vyloučené. Zakoušel jsem pocit, jako by bylo poseto rozžhavenými hřebíky,“ popisoval. Z diskomfortní zóny sice nakonec dokázal vystoupit, ale pro změnu čelil nevídanému množství defektů. Část zalepil ze svých zásob, pak pomohli kamarádi. Při tom posledním kousek před cílem ale zůstal v ulicích Vratislavi bezradně stát. Najednou si všiml nedaleko stojící dívky s kolem. „Proše paní, kolo!“ vyštěkl nečekaný požadavek a než se děvče nadálo, už šlapal vstříc cílové rovince. „Kolena se mi míhala až pod bradou. Na stadionu jsem byl senzací dne. Diváci se bavili jako při grotesce. Dojel jsem na dvaadvacátém místě,“ doplňoval Šťastný.
Po další protrpěné etapě v úmorném vedru museli závodníci v následujícím díle překonat Krkonoše. Šťastnému při tom nešťastně praskl představec, následně ve sjezdu ulomil řídítka. Následoval hororový pád. Nezlomný závodník po ošetření odmítl nastoupit do sběrného vozu, poničené kolo slátal do provozuschopného stavu a zamířil do cíle v Liberci. „Rozhlas informoval o mém těžkém pádu, a tak mě oslavovali bezmála jako vítěze. V cílové rovince se zvědavci natlačili do jízdní dráhy a nechali pro průjezd jen úzkou uličku. Z posledních sil jsem zaspurtoval, vhodil kolo do pásky, ale v tom mi přímo do cesty vběhl malý, asi sedmiletý kluk. Jemu se prý nic nestalo, já jsem však vyletěl do výše, padl rovnou na hlavu - a víc nevím...“ přidal další neuvěřitelný moment Šťastný.
Z bezvědomí se probral až v nemocnici s diagnózou lehkého otřesu mozku a nařízeným několikadenním klidem. Jenže touha zvládnout poslední etapu byla silnější. „Přinesli nějaký papír, já ho podepisuji, je to vyřízené. Co tehdy na tom papíru bylo, nevím. Nejspíš nějaké prohlášení, že nejsem normální,“ vracel se Šťastný ve vzpomínkách o mnoho let zpátky.
Že je blázen si ostatně myslelo i vedení výpravy, když se dobelhal na ubytovnu. V noci jej přepadá horečka, ráno má pocit, že mu do hlavy vrážejí hřebíky. Přesto se po úvodních kilometrech dostává do tempa a hned vymyslí další drzý kousek. Být první na spurtérské prémii v „rodné“ Boleslavi.
Vyhraná sázka
„Za vsí Obruby stojí u lesa můj bratr a slyším, jak volá: ‚Ahoj Stando, kde je Franta?‘ Jak asi vypadám, když mě nepoznal? Mne však v tuto chvíli zajímá jediné: udržet první pozici. Boleslav už je v dohledu. Šlapu jako zběsilý. Zezadu slyším supění. Raději se neohlížím. Ještě sto metrů, padesát, deset. Prolétám, páskou první, půl kola před Honzou Veselým,“ připomněl Šťastný svůj soukromý triumf nad legendou československé cyklistiky. Do cíle na pražské Letné dojel nakonec po defektu s odstupem jako třicátý, celkově obsadil 45. pozici z dvaapadesáti závodníků, kteří premiérový ročník mezi Varšavou a hlavním městem Československa dokončili.
A jak dopadla sázka s Veselým? Hned po dojezdu za ním spěchal. „Promni si oči, myslím, že jsem dojel do Prahy,“ ohlásil se u hvězdy československého družstva „Máš to kolo mít - ty kulišáku!“ odvětil s úsměvem borec, který po sérii potíží obsadil v úvodním ročníku páté místo. Hned ten následující už Veselý suverénně ovládl. A Šťastný? Ten spolu s premiérou oslavil i derniéru.
„Snad ze mne mohl být dobrý cyklista. Na kolo jsem ostatně nikdy nezanevřel. Ale v té době už jsem měl hlavu plnou jiných plánů. Rychlost a motocykl. Ovládly veškeré mé myšlení, ovlivnily celý další život. O budoucnosti bylo rozhodnuto,“ uzavřel své cyklistické intermezzo ve vzpomínkové knize Na plný plyn.
