Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy? Parafráze ze slavné cimrmanovské hry Dobytí severního pólu by mohla směle orámovat příběh o 22. ročníku Závodu míru, který se v roce 1969 zapsal do historie neúčastí československého týmu na protest proti okupaci sovětskou armádou a dalšími vojsky Varšavské smlouvy v srpnu o rok dříve.
Na první májový závod po sovětské okupaci byl tehdy nominován i vítěz Závodu míru Jan Smolík, který v roce 1964 ukončil patnáctileté čekání na první československý triumf od vítězství Jana Veselého v roce 1949. Na start v pelotonu se přitom chystal po roční pauze, protože v roce Pražského jara byl ve skupině reprezentantů, kteří se připravovali na říjnové olympijské hry v Mexiku.
Dějiště XIX. letní olympiádě přitom bylo svědkem nejen slavného protirasistického protestu černých amerických sprinterů, kteří na stupních vítězů zdvihli ruku se zaťatou pěstí. Celý svět tehdy obletěly záběry československé gymnastické legendy Věry Čáslavské, která odvrátila hlavu při sovětské hymně hrané pro Larisou Petrikovou, jíž rozhodčí přidali body až poté, co jich Čáslavská získala na prostných víc.
Pokud pomineme absolutní oběť Jana Palacha a jeho následovníků, staly se v období po srpnu právě souboje se sovětskými sportovci symbolickou šancí na odplatu. Legendární jsou dodnes třeskuté souboje hokejistů. Hned dvě vítězství nad sbornou v průběhu jednoho týdne na světovém šampionátu ve Stockholmu vyvolaly v březnu 1969 v Praze spontánní pouliční demonstrace, které skončily zdemolováním kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí.
Mírový peloton v boji proti Čechům
V tíživé a napjaté atmosféře se mezitím během jara chystal i 22. díl Závodu míru. Už samotná trasa přitom dávala tušit, že o běžný ročník nepůjde. Peloton totiž po startu ve Varšavě mířil do Berlína a o československé území pouze škrtnul v rámci šesté etapy z Harrachova do Vratislavi. V hlavách tehdejších představitelů československé cyklistiky i samotných závodníků už mezitím zrál odvážný plán.
Ovlivnilo uvažování o neúčasti v „mírovém pelotonu“ lednové úmrtí Jana Palacha? „Myslím, že Palachův čin pro nás přímým impulzem nebyl. Zimní přípravu jsme absolvovali ještě podle původního plánu na horách. Až postupem času se začalo o neúčasti jako formě protestu proti okupaci mluvit. Nakonec jsme neodjeli už ani na závěrečnou přípravu před Závodem míru,“ vzpomíná dnes osmdesátiletý Jan Smolík.
Absence týmu jedné ze zakládajících zemí pochopitelně způsobila ve Varšavě šok. Tehdejší režim chystající se utáhnout zemi otěžemi normalizace měl ale pro věc jednoduché vysvětlení.
„Škoda jen, že lesk (22. ročníku) byl mírně zamlžen počínáním pravicových sil ve vedení tehdejší československé cyklistiky. Ve víru hysterie proti našim spojencům se jim podařilo na krátkou dobu poplést sportovní funkcionáře, vtáhnout do sítě osobitých intrik československé závodníky, a nakonec prosadit neúčast družstva ČSSR v Závodě míru roku 1969. A tak na varšavském startu chyběl tradiční účastník – mužstvo ze zakládající země...“ popisuje události Závod míru - O cyklistech z nejkrásnějšího pelotonu světa z roku 1987. „To je tak krásně poplatné době,“ rozesměje se spontánně Smolík při pohledu na výše uvedené řádky.
V danou chvíli ale nikomu do smíchu moc nebylo. Blížil se rok 1970, ke slovu se dostávalo potupné přísahání na Poučení z krizového vývoje a plíživě nastupovala tzv. normalizace režimu. Na paškál přišla i cyklistická „provokace“, kterou si komunistické vedení nenechalo líbit.
Cyklistická represe
A stejně jako na tisíce dalších občanů Československa, i na vedení cyklistiky dopadla tvrdá represe. „Jako první přišel na řadu profesor Böhm, tehdejší předseda svazu. Po něm musel místo opustit i generální sekretář Vítek a pak se to postupně likvidovalo dál,“ rozpomíná se Smolík. „Na Böhmovo místo poté soudruzi dosadili mého tehdejšího tchána Jindřicha Kotala,“ připomene s hořkým úsměvem hrdina Závodu míru 1964.
Profesor Rudolf Böhm, civilním povoláním veterinář, byl donucen kromě svazové funkce opustit i své občanské zaměstnání. Přitom jen díky jemu a jeho diplomatickým schopnostem (byl prvním Čechoslovákem, který byl zvolen do výkonného výboru Mezinárodní federace amatérské cyklistiky FIAC) mohlo Československo děkovat za přidělení světového šampionátu v cyklistice pro rok 1969 do Brna.
Rok 1968 ale otřásl vším, co dosud zdánlivě stálo na pevných nohách. Na srpnovém MS v Římě, kam odjel během noci, kdy vojska překračovala československé hranice, měl Böhm velkou roztržku se sovětskou výpravou. A to nejpikantnější mělo teprve přijít. Brněnský šampionát totiž připadl o rok později přesně na výročí okupace.
„Volali nás do tehdejší Rady obrany města, tam jsem vysvětloval, že nám jde především o cyklistiku, promluvil jsem k občanům města v televizi, uklidňoval jsem je, apeloval na jejich cítění a prosil, aby při šampionátu zachovali klid. Vedoucí funkcionáři UCI celou nešťastnou situaci chápali a drželi nám palce, přestože někteří z nich se ocitli v brněnských ulicích ve složitých situacích. Tyto zážitky byly ještě horší než ty, které jsem zažíval ve funkci předsedy svazu ve stejném roce při Závodě míru,“ vzpomínal Böhm v almanachu brněnského Favoritu.
„Byla to hrozná doba. Ale ona má každá svoje,“ říká s odstupem více než padesáti let Smolík.
Smutným paradoxem je, že se 22. ročníku Závodu míru nedalo po sportovní stránce nic vytknout. Senzační souboj o celkové prvenství svedli Francouz Jean Pierre Danquillaume, jehož cyklistický rodokmen sahal až do druhé poloviny 19. století do absolutních počátků nové disciplíny, a pozdější legenda světové cyklistiky Ryszard Szurkowski. Nastupující polská hvězda se v roce 1969 ještě musela smířit s druhým místem, později ale Závod míru ovládla třikrát, stejně jako mistrovství světa.
