Celé Československo ho milovalo. Kluka z Lipníka nad Bečvou, jemuž bylo jednadvacet let. Jan Smolík totiž po patnácti letech od triumfu Jana Veselého jako druhý cyklista v historii země dokázal vyhrát Závod míru 1964, tehdejší Tour de France východu.
„Pro mě byl závod vším. Jako malého mě uhranul, když jsem fandil u trati. To kvůli Závodu míru jsem začal s cyklistikou. Pak mně zajistil slávu a obrovskou popularitu. A pak i přesný opak, když se mi nedařilo. A ve finále málem zajistil angažmá mezi profíky, které mi však soudruzi zatrhli,“ shrnuje Jan Smolík životní propletenec se Závodem míru.
Bylo mu čtrnáct, když stál u silnice a sledoval etapu Závodu míru 1957. Miloval fotbal, taky plavání a v zimách tehdy bohatých na sníh nadšeně běžkoval. Ale rychlost borců v sedlech jej očarovala. „Tehdy jsem se rozhodl, že budu cyklistou,“ vzpomíná.
Začátky byly strašidelné. „Co závod, to pád,“ směje se při šátrání v paměti. „Tehdy jsem měl kolo Favorit. Přehazovačka česká, stejně jako všechny další komponenty. Moc to neladilo,“ krčí rameny, že technická nedokonalost byla rovněž jistým handicapem.
Brzy se však všechno v dobré obrátilo. V rodném Hradci Králové začal coby dorostenec vyhrávat závody. Pak zamířil do brněnské Dukly na vojnu a jeho výkonnost raketově vyletěla. „V rámci zimní přípravy se kácely stromy,“ popisuje praktiky, které jsou pro dnešní generace těžko pochopitelné.
Zářil jako kometa
Během ročníku 1963 dostal poprvé šanci ukázat umění při Závodě míru. Nijak neoslnil. Ovšem o rok později… Vyhrál pátou, sedmou a osmou etapu. Při závěrečném dojezdu v Praze měl na druhého Hoffmana z tehdejší Německé demokratické republiky náskok 7:45 minuty. Oslňoval v samostatných únicích, zářil v kopcích, byl skvělý při časovce. Fanoušci v rodné zemi z něj šíleli. „Smolíčku, dojeď do Prahy ve žlutém tričku,“ křičeli na mladého reprezentanta.
Jan Smolík sny veřejnosti i své vlastní naplnil. Triumf mu změnil život. O rok později poznal, jak je osud vrtkavý. Závod míru mu nevyšel, skončil devětačtyřicátý. A rázem byl na pranýři. „Posílat na závody do zahraničí kluka, co se neumístil při Závodě míru se moc nehodilo. Výsledek se bral více než mistroství světa nebo olympiáda,“ přiznává.
Další šanci dostal až o dva roky později. Vyhrál dvě etapy, držel žlutý trikot, jenž při etapě do Ústí nad Labem Jana Smolíka „sejmula“ krize a místo triumfu bral celkově nepopulární bramboru.
Cestu do profipelotonu zastavila normalizace
Poslední dostaveníčko se Závodem míru měl být poukázkou na přestup mezi profesionály. V sezoně 1970, poté co předešlý ročník český tým na protest proti sovětské okupaci vynechal, jel Jan Smolík jako kapitán. A dostal podmínku: pokud dojedete v týmové soutěži na stupních, necháme tě jít.
O Smolíka byl v zahraničí zájem. Měl přezdívku Eddy Merckx Východu. Dokonce i angažmá v Itálii už bylo předjednané. „Věřil jsem si, že bych uspěl. Při vybraných závodech jsem jezdil nejen s Merckxem, ale třeba Gimondim, Bahamontesem a dalšími kluky, kteří se později stali hvězdami u profesionálů. Naše výkonnost byla vyrovnaná. Ale když přešli na druhý břeh, udělali skok o level výše,“ popisuje Smolík.
V sedmadvaceti byl na vrcholu sil. Měl na kontě šest vyhraných etap ze Závodu míru, v jednadvaceti vezl žlutý trikot. Reprezentace tehdy skončila na druhém místě. Cesta se zdála volná… Jenže ouha. Soudruzi otočili a v době nastupující normalizace přestup zarazili. Smolík ještě chvíli jezdil, ale v pouhých jednatřiceti letech kariéru ukončil. Neměl motivaci. Často slyšel pobídky k emigraci. „Ale dostal bych se do svízelné situace,“ tušil velká úskalí takového kroku.
Na strach vozil "plácačku"
Na cyklistiku ale nezanevřel. Později trénoval, provozoval obchod s cyklistickými potřebami. Právě slavný Merckx byl jeho obchodním partnerem. A kdykoliv se jedou závody Grand Tour, o nichž snil, nechybí Jan Smolík u televize.
„Systém závodění je jiný než v mojí éře. Teď jsou týmy striktně rozdělené na vrchaře, sprintery, domestiky. Každý by měl ale mít možnost ukázat co umí. Kdo kolem sebe nemá sedm lidí, nemůže uspět v boji o celkové pořadí,“ krčí rameny bývalá hvězda tuzemské scény.
Závodění v současné éře by se mu přesto líbilo. „Vybavení a péče o závodníky je asi o tisíc procent lepší. Zejména oblečení a stravování je v jiné dimenzi. My jsme jedli před závodem knedlíky, vepřovou... Do kapsy jsme strčili banán, pomeranč, chleba namazaný máslem se šunkou. Postupně se hodně propagovaly rozmixované vločky s meruňkami. Dávalo se to do plastových láhví a bylo to celkem fajn, akorát se člověku strašně lepila huba. Na kole se pak razilo pravidlo, abychom do padesátého kilometru vůbec nepili, protože občerstvovačka většinou byla v třetí třetině trasy,“ vypravuje Jan Smolík, druhý český vítěz Závodu míru.
A prozrazuje jeden originální zlepšovák, který mu pomáhal vítězit. „V kapse dresu jsem vozil ‚plácačku‘ s koňakem. Když mělo při etapě pršet, vždy jsem ji vezl. Většinou byly dojezdy etap přes koleje, v Německu zase pravidelně po kostkách, které při dešti fungovaly jako mýdlo. Takže jsem si vždy cvaknul z plácačky, abych se nebál.“
Foto: ČTK/Karel Mevald
