Jsou cyklistické etapy či jejich části, které se mohou pochlubit přívlastkem legendární. Asi nejčastěji takové najdeme v itinerářích závodů Grand Tour a tradičně se jedná o slavná stoupání, která oddělí zrno od plev a historicky byla svědkem epických bitev cyklistických velikánů. Podobně nezapomenutelný moment se ovšem odehrál i při jubilejním 40. ročníku Závodu míru v roce 1987. Jako devátá etapa tehdy v programu svítila 22 km dlouhá časovka v Harrachově.
„To je nějaký vtip?“ zašumělo v pelotonu při pohledu na slavný mamutí můstek v Harrachově a silničku vinoucí se vedle něj závratným krpálem na Čerťák. O vtip se ale v žádném případě nejednalo. V hlavě jednoho z organizátorů Jana Chaloupky zkrátka vyvstal nápad, jak postavit před peloton proslulé Tour de France východu výzvu s parametry, u kterých se každý, kdo někdy šlápl do pedálů, orosí.
Na závěr smyčky kolem horského střediska totiž čekalo na závodníky posledních 300 metrů od doskočiště kolem bubnu s převýšením 83 metrů, což představuje 27,6% stoupání. A největší horor čekal v úplném závěru: na 53 metrech cyklisté nabrali výšku 18 metrů. To je sklon 33,9 %!
Ďábelský itinerář časovky vyvolal mezi přítomnými závodníky a týmovými činovníky rozruch. „Tohle není cyklistika, to je cirkus,“ vzpomíná Chaloupka ve své knize Závod míru aneb Tour východu slova legendárního Poláka Ryszarda Szurkowského, čtyřnásobného vítěze, v té době již trenéra. „Ten kopec nemůžu nikdy vyjet, je strašný,“ hlásil u hrany můstků pomalu se slzami na krajíčku jeho svěřenec Andrzej Mierzejewski.
Němci hrozili odstoupením
Zloba se tehdy snesla na trenéra československého týmu Kamila Haťapku, který byl označen za autora nápadu. „Já za to přitom nemohl. Naopak - s tou časovkou jsem už dlouho předem nesouhlasil a napsal tři dopisy na vedení ČSTV, že na ni nejsme připraveni a pro závodníky to bude utrpení. Na svazu mi pak zakázali se obracet na šéfa tělovýchovy Himla a jiné soudruhy. Prostě to byl rozkaz,“ vzpomínal s mnohaletým odstupem Haťapka v Lidových novinách.
Atmosféra zhoustla natolik, že východní Němci dokonce pohrozili odstoupením ze závodu. „Šli si ale nejdřív stěžovat k Sovětům, a ti nás podrželi,“ pamatuje si dodnes krušné chvilky Chaloupka. Podpora ze strany sovětského týmu paradoxně trvala i poté, co trenér vyslal na zkoušku do stoupání exmistra světa Vedernikova, který pobýval v Československu. Zkušený jezdec vyjel do poloviny, pak jej prudký sklon zastavil a Vedernikov se s nohama upnutýma v klipsnách skácel na zem.
Drsné stoupání představovalo oříšek především pro mechaniky, kteří horečně začali vymýšlet ideální převody. Szurkowski varoval, že dozadu bude potřeba pastorek s 32 zuby, který však nebyl k dispozici. Podle Sovětů mohlo stačit 28 zubů, sami ale takové pastorky neměli a snažili se je splašit u ostatních týmů. Husarský kousek nakonec předvedli revoltující východní Němci. V noci před časovkou zajeli do Lipska pro kolečka s 28 zuby a připravili si kola s „krpálovou“ kazetou pod můstek, kde na ně závodníci přesedli jako při defektu.
Československý tým tehdy na vysněné pastorky s 28 zuby mohl zapomenout. Zkrátka nebyly. „Vyjet kopec k můstkům není jen otázkou převodů, ale především techniky jízdy,“ uklidňoval jezdce mechanik Jiří Zelenka, někdejší závodník s etapovým vavřínem ze Závodu míru ve sbírce, zatímco skládal na harrachovské peklo kazetu 12-25.
Osmašedesát chodců
Večer před závodem hučel Harrachov jako úl. „Pokud vyjede časovku až do konce alespoň deset cyklistů, bude to vynikající sportovní úspěch. Žádné změny trati ale nepřipustím. Je perfektně připravená, sportovní a férová,“ hlásil nespokojencům s pevným přesvědčením hlavní rozhodčí Wim Jeremias.
Během samotného závodu to 17. května zprvu vypadalo, že na slova arbitra závodu dojde. Z úvodní poloviny startovního pole vyjelo kopec v pedálech až nahoru pouhých osm závodníků. V konečném zúčtování jich ale bylo 47. Hned 68 cyklistů však muselo do cíle potupně pěšky, vražedné stoupání zkrátka bylo nad jejich síly. Tretry na asfaltu navíc klouzaly, takže šlapali jen v ponožkách. Pod harrachovským mamutem toho dne létaly nadávky v mnoha jazycích. Pro diváky u trati nezapomenutelný zážitek.
Místo bojkotu triumf
Vítězem časovky se nakonec stal pozdější celkový vítěz závodu a úřadující mistr světa Uwe Ampler se solidním náskokem 22 sekund. „Časovka tehdy byla postavená proti východním Němcům, ale obrátilo se to proti nám,“ vzpomínal s odstupem a lehce nahořklým úsměvem Libor Matějka, který byl tehdy spolu s Jozefem Regecem jediným československým závodníkem, který krpál vyjel bez sesednutí. „Bylo to kruté, ale jel bych to znova,“ doplnil svého někdejšího parťáka Regec.
„Představte si, že by to nevyjel nikdo! To by mě asi ukamenovali,“ vracel se smíchem do roku 1987 Chaloupka. Na extrémní etapu se ale nakonec vzpomínalo v dobrém. „Perfektní trať, nádherná, nevídaná, jsem nadšen,“ ocenil odvahu tvůrců tratě tehdejší předseda technické komise UCI Arthur Campbell. „Velký závod nemůže mít nízké cíle,“ uznal sportovně trenér Sovětů Alexandr Gusjatnikov. „Na Harrachov budeme dlouho vzpomínat,“ přidával Campbell. A na slova činovníka UCI došlo. Časovka v Harrachově se zapsala do dějin cyklistiky zlatým písmem.
