Komunistická propaganda měla svátek. Peloton Závodu míru se v roce 1985 konečně představil i na území Sovětského svazu a sen aparátčíků o propojení středoevropských satelitů s kolébkou socialistického experimentu byl dokonán. Asi nikdo z tehdejších politických špiček si ale neuměl představit, že tradiční „Se Sovětským svazem na věčné časy“ vezme v případě cyklistické perly východu za své hned po následujícím ročníku, který krutě poznamenala jaderná katastrofa v Černobylské elektrárně.
Mezník v historii Závodu míru! Peloton poprvé v Sovětském svazu! vítali rozšíření „slovanské Tour“ její kronikáři v rétorickém duchu poplatnému době. Sověti byli nicméně součástí pelotonu Závodu míru od dřevních začátků a první konkrétní myšlenka na přizvání ruského listu Pravda coby spolupořadatele a rozšíření do země, kde „zítra znamená včera“, přišla po 31. ročníku v roce 1978.
Než se mírový peloton do SSSR skutečně podíval, nakonec trvalo ještě sedm let. Rok 1985 byl přitom významným mezníkem nejen v historii Sovětského svazu, ale v zásadě celé Evropy a potažmo světa. V březnu se stal vůdčí postavou země Michail Gorbačov, jehož snaha o reformu zatuhlého systému a kulhající ekonomiky vedla k politické emancipaci v satelitních zemích a fakticky položila základy k rozpadu východního bloku.
Při premiéře Závodu míru v Moskvě, která hostila tři etapy, ale zbývalo do převratných událostí konce 80. let ještě spousta dnů a pozornost byla 9. května soustředěna především na to, kdo se stane historicky prvním vítězem na území SSSR. Však také povedený sprint domácího Riho Suuna vyvolal bouřlivé ovace statisíců diváků na moskevských prospektech. Nadšení nebralo konce a pro následující rok byl jako etapové město vybrán Kyjev. Nikdo přitom nemohl tušit, že se rok 1986 zapíše do světových dějin jako rok nejzávažnější havárie jaderné energetiky v historii.
Zlověstné ticho
Deset dnů před kyjevským startem 39. ročníku Závodu míru došlo v noci 26. dubna ve 130 km vzdálené černobylské elektrárně k fatálnímu selhání lidského faktoru a při provozním pokusu explodoval jeden z reaktorů. Následný únik radioaktivních látek kontaminoval okolí v okruhu 30 km a radioaktivní mrak se posléze rozšířil až nad Skandinávii. Sovětské vedení
navíc situaci zhoršilo tím, že se zprvu snažilo celou katastrofu před světem ututlat.
Zvěsti se ale šířily a cyklisté se o havárii, která vyděsila celou Evropu, dozvěděli ještě před koncem dubna. „Při závodu v Itálii k nám přišel jeden ze západoněmeckých cyklistů s tím, že vybuchla atomová elektrárna a že Závod míru se bude startovat až z Polska,“ vzpomínal s odstupem tehdejší reprezentant Vladimír Kozárek. Spekulace sílily, i ke spoluorganizátorům Závodu míru z Československa, Polska a tehdejšího NDR ale mířilo ze Sovětského svazu zlověstné ticho.
Tato psychologická hra měla neblahý efekt. Obava z možných následků ozáření vedla k hromadným odhláškám, a zatímco o rok dříve stálo na startu Závodu míru 129 závodníků, v šestaosmdesátém se v Kyjevě sešlo pouhých 64 jezdců. A asi nepřekvapí, že zmíněných šest desítek bylo z východního bloku, jimž byl start nařízen s pohrůžkou případných dopadů na sportovní kariéru.
Kozárka ocejchovali
„Odmítnout, to by byl konec kariéry. Závod míru byla prezentace vyloženě politická. Všechno bylo pod patronací československé vlády. Nebylo myslitelné, abychom na něm nestartovali,“ popisoval později Jozef Regec, nejlepší z českých závodníků v 39. ročníku.
Jediný, kdo nucenému startu unikl, byl zmíněný Vladimír Kozárek.
„Nejsem ale žádný hrdina. Byl jsem opravdu nemocný a měl teploty. Prošel jsem v Brně rozsáhlými lékařskými testy, aby vyloučili, že simuluju. Přesto mi cejch simulanta zůstal a v roce 1987 mi účast zatrhli, přestože jsem se nominoval. Nepustili mě ani na mistrovství světa. Ale nakonec jsem dopadl docela dobře, mohl jsem závodit až do roku 1994,“ líčil s hořkým úsměvem a odstupem dvaceti let někdejší závodník.
Soudruzi si poradí
Návrhy na přeložení startu do Varšavy, kde měl Závod míru pokračovat po čtyřdílném úvodu v Kyjevě, přitom padaly. „Bylo důležité zamezit hrozícímu organizačnímu fiasku a čelit obavám z možného ohrožení zdraví účastníků,“ vzpomíná jeden z členů organizačního výboru na československé straně Jan Chaloupka ve své knize Závod míru aneb Tour Východu.
Reakce politických špiček ale byla odmítavá.
„Dovedu si představit soudruha Biľaka (tehdejší tajemník ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie), jak se zachová, jestli váš návrh přednesu,“ reagoval šéfredaktor Rudého práva, který byl de facto spolupořadatelem závodu, na prosbu o předložení palčivého tématu na politbyru. „Hoši, nechte to na soudruzích v Sovětském svazu, oni si vždycky dokázali poradit,“ mělo zaznít během rozhovoru. Rétorika sovětské strany nakonec byla lakonická: „Nemějte obavy, situaci zvládáme, přijeďte na start.“ A tak se jelo.
V Kyjevě podle vzpomínek pamětníků panoval zvláštně neurčitý stav. „V nás byl určitý strach, všichni jsme ale vnitřně doufali, že situace na místě nebude tak strašná, jak černě všechno vypadalo. Domnívám se ale, že Kyjevané vůbec nevěděli, co se v Černobylu událo a jaká je vlastně situace,“ líčil Regec ve vzpomínkovém rozhovoru ke dvacetiletému výročí havárie na Aktuálně.cz.
Regecovo temné zhmotnění
Rodák z Kežmaroku a pozdější slovenský senátor byl jedním z hrdinů 39. ročníku. V Kyjevě vyhrál první etapu, dlouho jel ve žlutém a nakonec celkově dojel do Berlína na sedmém místě. „Já jsem nad startem neváhal. Byl to vynikající začátek kariéry. Do budoucna mi moc pomohl,“ vzpomínal muž s přezdívkou Rexo.
Po dvaceti letech se mu ale Kyjev zhmotnil v černých barvách. Lékaři mu diagnostikovali zhoubný nádor a při operaci odebrali levou ledvinu. Mohlo jít o důsledek roku 1986? „Primář mi souvislost se startem na Ukrajině nepotvrdil, ale ani nevyvrátil,“ krčil rameny Regec. „Zasloužil by si odškodné 50 milionů. Šel za to někdo sedět? Nikdo. I když byla kolem Závodu míru vždycky spousta bafuňářů, do Kyjeva nejel z vedení cyklistického svazu až na jednoho člověka nikdo,“ nebral si servítky Kozárek s odstupem dvou dekád.
Je nutné dodat, že Kyjev přímým následkům výbuchu v Černobylu podle všech informací unikl, radioaktivní spad mířil vlivem větru na sever a severozápad do Běloruska a Skandinávie. A pravidelné měření závodníků nevykázalo zvýšenou radiaci nad přirozený rámec, výsledky z Kyjeva byly stejné jako později ve Varšavě.
Celkově ale vzpomínky na Závod míru 1986 v kostce dokumentují, jak fungovala za socialismu propagandistická mašinérie. „Před zahájením Závod míru provázely nemalé potíže a problémy. Řada přihlášených družstev se stala doslova obětí známé hysterie rozpoutané v buržoazním tisku a do Kyjeva – s omluvou i bez omluvy – nepřiletěla,“ psalo Rudé právo po skončení závodu a přidalo hlubokou poklonu těm, kteří do Sovětského svazu vyrazili.
„Dějiny Závodu míru jim to nikdy nezapomenou,“ napsal tiskový orgán ÚV KSČ. A třeba v populární knize Závod míru - O cyklistech z nejkrásnějšího pelotonu světa, která vyšla v roce 1987, jsou 39. ročníku věnovány tři odstavce a zmínku o okolnostech spojených s černobylskou havárií v nich vůbec nenajdete. Dějiny Závodu míru si nicméně pamatují především jedno. Sovětský svaz už v itineráři nikdy nefiguroval a na startu hned následujícího jubilejního 40. ročníku v Berlíně bylo opět reprezentativních 159 závodníků.
