Závod míru mu změnil život. Rok po sametové revoluci Ján Svorada ovládl prestižní etapovou bitvu. Měl obrovské štěstí. Tehdy se poprvé během 11 etap a 1595 kilometrů jelo o odměny ve valutách, poprvé měli cyklisté na dresech názvy sponzorů, na vítěze čekal vůz Mazda a jelo se mimo Prahu a Varšavu, což v minulosti byla věc nevídaná.
Změna poměrů hlavně umožnila čtvrtému československému šampionovi v historii Závodu míru přestup k profesionálům. „Byl to klíčový moment mojí kariéry,“ vzpomíná nyní pětapadesátiletý Svorada (na snímku vlevo) na etapák, během něhož slavil tři dílčí vítězství.
V jednadvaceti letech jste tehdy v roce 1990 jel jako kapitán československého týmu. Změnil Závod míru váš život?
Určitě. Byl to moment, který umožnil moji další kariéru v profesionálním pelotonu. Tehdy vítězství v Závodě míru bylo jednou z podmínek, aby mě svaz vůbec pustil do světa profesionálního sportu.
Odchod do zahraničí byl i rok po pádu komunistického režimu podmíněn triumfem na olympiádě, mistrovství světa nebo právě v Závodě míru. Pro vás coby sprintera šlo o dost složité podmínky.
Ano. Byla to podmínka, u níž jsem si nedokázal představit, že bych ji mohl splnit. Tím spíše v jednadvaceti. Ohromně mi tehdy pomohli kolegové z týmu. Fungovali jsme skvěle, všichni byli výborní. Byla i jejich zásluha, že jsem mohl jít vlastně z fleku hned při druhé účasti na Závodě míru k profesionálům.
Coby asistent trenéra národního týmu působil v roce 1990 Jiří Škoda. On byl vlastně prvním českým profesionálem. Jenže ve srovnání s vámi mu režim neumožnil odchod v nejlepších cyklistických letech?
Jirka Škoda měl smůlu, stejně jako Jurčo, Klasa, Sýkora… Jezdili v době socialismu. Bylo potřeba jezdit doma a budovat slávu socialistického sportu. Dostali se k profíkům až na sklonku kariéry, kdy už se těžko mohli přeorientovat na delší štreky a jiný způsob závodění. Určitě pro ně bylo fajn zkusit si to, ale neměli moc velkou šanci prorazit. Já odešel v jednadvaceti, takže jsem měl před sebou celou kariéru.
Závod míru jste okusil dvakrát. Nejprve poslední před pádem komunismu, následně první ve svobodném režimu, kdy dění nebylo podřízeno vyšším direktivám. Jak vyzní porovnání?
Bylo zajímavé zkusit si obě verze. Nejprve totalitní, socialistický Závod míru. Tehdy byl obrovský tlak, abychom v soutěži družstev skončili do třetího místa. Podle toho se vše hodnotilo. V následujícím roce peloton hodně omládl, protože borci jako Ampler, Ludwig nebo Abdužaparov zamířili k profesionálům. Všechny týmy byly tvořené mladými cyklisty. Celý Závod míru v roce 1990 byl otevřenější, atmosféra přátelštější. Já měl navíc životní formu.
Jakkoliv byl Závod míru často označován za nástroj propagandy, z hlediska atmosféry a sportovní úrovně šlo o mimořádnou událost, že?
Závodů takového typu ve Východním bloku nebylo moc. Atmosféra byla skutečně skvělá. A je třeba zdůraznit, že pověst závodu byla vynikající i na západě. Jasně, Závod míru nemohl soupeřit s Tour de France, Girem nebo Monumenty, ale sportovně šlo o výjimečný podnik. Byl skvělý pro mladé závodníky zejména ze Západu. Bojovali proti vynikajícím cyklistům z východních zemí a i pro ně závod sloužil jako propustka do profipelotonu.
Těší vás, že se podařilo Závod míru zachránit a byť v podobě soubojů cyklistů do třiadvaceti let, tak stále pokračuje?
Pro mladší kategorie je skvělé, že jezdí nároďáky jako v době před revolucí. Mladí se mohou ukázat, zajet skvělý výsledek a mnohdy následně míří do World Tour jako třeba Pogačar, Zana, Gaudu, Skujinš nebo Huby.
Foto: archiv Czech Tour
