Žil naplno, jezdil naplno. Stal se druhým nejúspěšnějším cyklistou Československa z pohledu počtu vítězných etap v Závodě míru. Vlastimil Růžička slavil dvanáct dílčích triumfů, nikdy však nedokázal ovládnout prestižní klání celkově. I proto dost možná zůstal ve stínu vrstevníka Jana Veselého…
„Nevěděl, co je strach. Nevnímal bolest. Nepoznal nepřekonatelnou únavu,“ popisují pamětníci charakter Vlastimila Růžičky.
Rodák z Loun se musel vypořádat s mnoha šťouchanci osudu. Ještě coby malý kluk ztratil otce. Úspěšný motocyklový závodník totiž při jednom ze závodů havaroval a lékaři už mu nedokázali pomoci. Rodina otřesená tragickou ztrátou se přestěhovala na Slovensko.
A tady přišla další rána. Během války se Růžičkovi coby Češi museli ve fašistickém státě ukrývat. Mnohdy neměli co jíst… A ve finále je zatklo gestapo kvůli údajnému přechovávání zbraní. Nicméně rodina přežila. A po druhé světové válce se Vlastimil mohl vrátit k milovanému kolu.
Příběhy plné legend
Snad právě drsné zážitky z období, kdy trpěl celý svět, nebo tragédie z dětství udělala z mladého Růžičky závoďáka předurčeného k vítězstvím. Drsňáka, jehož jen tak něco nezastaví…
Během ročníku 1951, kdy skončil celkově desátý, si chtěl v etapě z tehdejšího Gottwaldova do Ostravy upravit přední brzdu. Nešťastnou náhodou se mu dostala ruka do drátů, které dlaň československého cyklisty zle potrhaly. Byť silně krvácel, odmítl lékařskou pomoc. A etapu nakonec vyhrál.
Nebyl přitom úplně vzorem socialistického sportovce. Historky předávané v cyklistických kruzích z generace na generaci popisují neuvěřitelné příběhy, v nichž je hlavním hrdinou právě on.
„Klidně prohýřil noc, ale druhý den sedl na kolo a vyhrál.“
„Rád si dopřál cigaretku. Byl schopný vykouřit krabičku denně.“
„Sklenička něčeho dobrého místo tréninkových kilometrů nebyla výjimkou.“
V bidonu podle historek vozil čaj s rumem. Někdy si nápoj od masérů vylepšil vodkou. Jindy údajně vezl špiritus s citrónem. Však se také tradovalo, že při jedné z etap zcela vyřízený belgický cyklista uprosil Vlastimila Růžičku, aby mu dal napít. Stačilo pár loků a nebohý soupeř ležel v příkopu.
Triumfy vyfoukli Dánové
Ať už jde o legendy nabobtnané časem, nebo o skutečnost, na kole byl Růžička vždy skvělý. A nejen na silničním. Oslňoval na dráze. Kraloval v cyklokrosu. Však také vybojoval i titul československého šampiona a měl bronzovou i stříbrnou medaili.
Nejvíce však zářil na silnici. Dvanáct vyhraných etap Závodu míru dělá z Vlastimila Růžičky druhého nejúspěšnějšího závodníka československého týmu v historii. Pouze Jan Veselý, šampion z roku 1949, měl více triumfů (šestnáct).
Vlastimil Růžička sahal po triumfu dvakrát. Ale v sezoně 1950, kdy slavil Dán Willy Emborg, se musel spokojit s bronzem. A o čtyři roky později mu triumf těsně vyfoukl dánský cyklista Eluf Dalgaard. Pět celkových triumfů s československým týmem v soutěži družstev bylo dostatečnou náplastí, protože tehdejší doba oslavovala kolektivní úspěchy…
Foto: repro z knihy Závod míru - O cyklistech z nejkrásnějšího pelotonu světa, Olympia, 1987.
