Rok 1990 změnil všechno. Pád železné opony a návrat demokracie do zemí střední a východní Evropy přinesl kromě obrátky politického kurzu obrovské změny v mnoha oblastech včetně sportu a do nové éry vstoupil i Závod míru. Hned první porevoluční ročník se stal vstupenkou do světa velké cyklistiky a tuto roli plní závod i v dnešní podobě, kdy se v pelotonu utkávají nadějní jezdci do 23 let.
Ján Svorada, Závod míru U23 2016
Převratné změny konce 80. let přinesly neméně významné proměny i pro Závod míru. Hned z prvního ročníku po Sametové revoluci se vytratily tradiční vrcholy etapového trojúhelníku a cyklisté se neobjevili v Praze ani Varšavě. Po startu z Berlína peloton projel Německem na jihozápad, poté přes Plzeň a Jihlavu zavítal do Slušovic a následně se vydal do jižního Polska, kde skončil ve městě Bílsko-Bělá.
Změny ovšem nezaznamenala jen trasa. Skončila podpora komunistických novin, které dvaačtyřicet let závod s patřičnou dávkou socialistické propagandy oficiálně pořádaly, a organizátoři museli přejet na komerční kolej. Poprvé se tak neoblékaly modré trikoty pro nejlepší družstvo, na dresech se poprvé objevily reklamy, prize money byly poprvé vypláceny v „tvrdé měně“ a na start mohli poprvé i profesionálové.
Přelomový ročník po osmnácti letech přinesl československý triumf a velké vítězství Jána Svorady navíc podtrhlo třetí místo Pavla Padrnose. A triumf v nové době s sebou přinesl i další změnu: znamenal vstupenku do světa „velké“ cyklistiky. Věc, na kterou mohli závodníci z východního bloku za socialismu zapomenout.
„Pustili jen ty, kteří si vyjeli medaili na olympiádě, mistrovství světa nebo na Závodě míru. Jelikož jsem byl sprinterem, byly tyto mety pro mě téměř nedostižné. První místo v roce 1990 mi tak umožnilo odchod,“ vzpomínal později s povděkem Svorada, který se vítězstvím v Závodu míru odrazil k jedinečné profesionální kariéře ozdobené v roce 2001 i triumfem ve spurtu na Champs-Élysées v závěrečné etapě Tour de France. V týmu Lampre se Svorada navíc potkal i s Padrnosem, jenž později jezdil jako domestik i po boku Lance Armstronga.
Společenské proměny se na tradičním podniku ale nakonec podepsaly negativně. Značka Závodu míru začala v následujících letech postupně ztrácet lesk a po řadě změn a potíží uzavřel slavnou historii 58. ročník v roce 2006. Nezájem sponzorů už uspořádání dalšího ročník neumožnil...
Ikonický podnik ale nakonec svou klinickou smrt přežil a v roce 2013 odstartoval novou etapu coby mezinárodní závod talentů do 23 let a budoucích hvězd pelotonu. A pohled do výsledkové listiny čtyřdílného podniku v náročném profilu Jeseníků v uplynulé dekádě ukazuje, že záměr organizátorů padl na úrodnou půdu. Na českých silnicích se v nedávné minulosti jako ještě neznámi holobrádci proháněli současní vítězové Tour de France, mistři světa, etapoví králové Gira i Vuelty a šampioni dalších závodů World Tour i jarních klasik.
„Na Závod míru jezdí silní kluci, které záhy najdete na soupiskách týmů z elitní divize. Jednotlivé reprezentace na Závod míru posílají nejlepší cyklisty. Bez nadsázky můžeme říct, že jde o závod srovnatelný s těmi, které jsou někde v Pyrenejích či Alpách,“ nechal se slyšet ředitel Závodu míru do 23 let Leopold König.
Tadej Pogačar, Závod míru U23 2018
A že sedmý muž celkové klasifikace Tour de France 2014 nemluví do větru, potvrzují statistiky. V roce 2019 vynesla dřina na jesenickém asfaltu na piedestal vítězů možná největší hvězdu pelotonu současnosti Tadeje Pogačara, který přitom do poslední etapy startoval na průběžném šestém místě a triumfoval díky famóznímu sólovému úniku, na který nedokázalo reagovat hned několik týmů. Dva roky na to už slavně porazil Primože Rogliče v boji o vítězství při Staré dámě.
Marc Hirschi, Závod míru U23 2018
Rok před triumfem slovinského borce se na tratích Závodu míru blýskl i letošní obhájce žlutého trikotu na Tour Jonas Vingegaard a výčet současných hvězd, které závod katapultoval mezi elitu, doplňují třeba Joao Almeida, Lennard Kämna, Marc Hirschi nebo Julian Alaphilippe. A dravé mládí nebude chybět ani letos.
