Právem patří mezi legendy české cyklistiky. A to nejen díky šestadvaceti titulům mistra Československa na silnici i na dráze. Jan Veselý je jednou z hlavních postav, které svými senzačními výkony pomohly stvořit fenomén Závodu míru. Současně ale na vlastní kůži prožil, jak snadno lze z piedestalu spadnout na zem a stát se personou non grata.
Počátek Závodu míru Veselého zastihl v nejlepších letech. V pětadvaceti už byl ověnčený vavříny z domácích šampionátů i legendární jednorázovky Praha-Karlovy Vary-Praha. A hned při premiérovém ročníku byl jednou z ústředních postav pelotonu, který mířil z Varšavy do Prahy. Ten rok ale bohužel spíš než výkonnost rozhodoval na nekvalitních silnicích počet defektů a pádů. A český fenomén si svou porci smůly vybral vrchovatě.
Po první etapě jel sice ve žlutém, hned v následujícím dílu ale nejprve prorazil přední kolo a vzápětí po kolizi se soupeřem i zadní. Nezištná pomoc týmového kolegy a výměna stroje sice situaci pomohla bleskově vyřešit, jenže takovou pomoc pravidla zakazovala a Veselý v cíli kromě desetiminutové ztráty vyfasoval navrch pětiminutovou penalizaci. Z první pozice byl rázem pětadvacátý. Bojovný duch ale přetrval.
Když se smůla lepí na paty
Ve třetí etapě se Veselý znovu hnal za vítězstvím, ve sjezdu do cíle v Jelení hoře mu ale v šedesátce vběhl pod kolo pes. I přes hrůzný pád dokázal brutálně potlučený na zdemolovaném kole s urvanými brzdami a zkrouceným převodníkem dokončit, ztráta na vedoucího Jugoslávce Prosenika ale opět narostla. Druhý den byl navíc proti vůli doktorů se sešitým kolenem a kotníkem oteklým tak, že se stěží vešel do tretry, znovu na startu a cílem v Liberci projel jako první. Z náskoku vedoucího muže ubral šest minut.
Před poslední etapou s cílem v Praze celkově Veselý ztrácel čtvrt hodiny. Jenže tentokrát padla i na Jugoslávce smůla v podobě dvou defektů, navíc jej týmoví kolegové nechali napospas osudu v dáli za pelotonem. Český závodník ucítil šanci a nasadil k velkému sólu. Před Kladnem však i jeho opustilo štěstí a praskl mu řetěz. Jeden z diváků mu sice položil na silnici spojku - čímž neporušil literu regulí o nepovolené organizované pomoci - ta ale byla příliš velká a po pár metrech zdemolovala přehazovačku.
Zoufalý Veselý poté stál u silnice skoro deset minut, než se dočkal nového kola. I tak dokázal poslední etapu s cílem na Letné vyhrát, v celkovém pořadí ale skončil pátý. Československo však mělo svého hrdinu a rodilý Jihočech si zklamání částečně vynahradil hned po dojetí druhé části pelotonu do Varšavy. Organizátoři totiž v rámci propagace nového podniku uspořádali společné měření sil obou pelotonů a Veselý na trati v délce 98 km suverénně kraloval. Na plnohodnotnou odvetu si ale musel ještě rok počkat.
Když se smůla lepí na paty jiným
Druhý ročník přinesl v roce 1949 několik přelomových momentů. Jednak se rozhodlo, že mezi Prahou a Varšavou pojede pouze jeden peloton a směr se bude každý rok střídat. Také před startem poprvé zaznělo označení Závod míru, byť oficiálně nesl závod proslulé jméno až od roku 1950. A rovněž se na start postavili Francouzi s licencí nezávislých cyklistů a zkušenostmi z profesionálního pelotonu.
A právě jezdci ze země Galského kohouta se během osmi etap, mezi které pořadatelé rozdělili trasu v celkové délce 1259 km, stali pro Veselého největšími vyzyvateli. Hned první den po startu v Praze předvedli silnou týmovou práci v úniku, který ale česká jednička se svými druhy dokázala zachytit a cílovou pásku v Pardubicích proťala těsně před Eugenem Garnierem.
Veselý tak od druhého dne nesl žlutý trikot pro vedoucího jezdce, mladý Francouz se ale stal jeho stínem. Po triumfu v šesté etapě měl československý lídr na kontě už čtvrtý dílčí vavřín, náskok na Garniera ale činil při tehdejší absenci časových bonifikací za umístění pouhé dvě sekundy. Hned následující den ale přinesl rázně jednoduché rozuzlení.
„Etapa byla v tom ročníku nejdelší, peloton už byl řádně unaven, ale ten, kdo na to měl, závodil naplno. A tak nás vepředu zbývalo stále méně. Za mnou jako přilepený stále šlapal Garnier. Až se tomu všichni smáli, že kdybych si snad skočil do lesa na houby, tak on by je šel hledat se mnou, abych se mu neztratil... Jenomže na 90. kilometru měl Garnier defekt. První v tomto ročníku. Vůbec to s ním neotřáslo, jeden z kamarádů mu rychle podal své přední kolo, on si ho přehodil, další dva krajané na něho čekali a během necelé půlhodinky už zase šlapali po našem boku,“ vzpomínal později Veselý, jak se rozdávaly karty v klíčové partii druhého ročníku.
Jak měl ale československý rychlík smůlu při rozhodujících chvílích inauguračního ročníku o rok dříve, tentokrát se štěstěna odvrátila od jeho francouzského soka. Na 130. kilometru totiž Garnier prorazil galusku podruhé. „V té chvíli se francouzská jednota a kolektivní duch rozpadly jak domeček z karet. Otázku, zda mají na svého nejlepšího čekat a riskovat, že už ostatní nedojedou, či svého krajana obětovat a sami zůstat vepředu, vyřešili bleskově, a to v neprospěch mého stínu. Dále jeli se mnou bez Garniera, jen aby nepřišli o prvenství v družstvech,“ líčí Veselý v knize Závod míru - O cyklistech z nejlepšího pelotonu světa.
Jenže ani po odpadnutí hlavního rivala francouzský apetit na žlutý trikot nezeslábl. Necelou minutu ztrácel v průběžném pořadí Maurice Herbulot a Veselý si byl přímého ohrožení dobře vědom. A tak vyrazil do velkého sóla. „Vydržel jsem onen sólový únik celých 56 km a vjel na cyklistickou dráhu v Lodži s ohromným náskokem. Plné čtyři minuty za mnou dorazil osamocený Riegert, Herbulot byl až sedmý a Garnier teprve patnáctý. A rozhodčí spočítali, že vedu o více než jedenáct minut,“ vyprávěl lakonicky po obdivuhodném výkonu.
Poslední den už do průběžného pořadí nepromluvil, Veselý si pohlídal největší soupeře a dovezl žlutý dres, který díky své dominanci po celý závod nesvlékl, až do Varšavy. Jeho náskok na druhého Herbulota činil 11:55 min. Za prvních dvacet ročníků Závodu míru podobně suverénní triumf nikdo nezopakoval. A především díky Veselému se stal závod pro československé fanoušky magnetem, byť své prvenství už nezopakoval. Dvakrát byl druhý a čtyřikrát vedl jako kapitán vítězné československé družstvo.
Hrdinou proti své vůli
Desátý ročník závodu v roce 1957 přinesl do života cyklistického velikána dramatický kotrmelec. Již během přípravy jej začala sužovat nemoc a Veselý dobře věděl, že nemá formu, aby mohl prestižní podnik důstojně objet. Jenže vedení týmu slavné jméno potřebovalo a natruc jej jmenovali opět kapitánem. „Na tohle nemám,“ snažil se odporovat při nominačním mítinku. „Už jen proto, že se Jan Veselý jmenuješ a všichni vědí, co jsi pro československou cyklistiku udělal, pojedeš a budeš dělat kapitána,“ reagoval s medvědí neústupností trenér Ladislav „Grizly“ Brůžek.
Veselý ten rok nedojel. Jak vzpomíná v knize Závod míru aneb Tour východu bývalý reportér Mladé Fronty a později i ředitel Závodu míru Jan Chaloupka, během etap „málem čůral bolestí, nohama nemohl točit a rukama pohnout.“ Podobný osud stihl i dalšího Jihočecha Jana Kubra. Tehdy režim odhalil svou tvář. Stačil moment a z hrdiny se stal vyvrhel. „Dovolil si nedojet Závod míru a vzdal ho!“ osočili Veselého a označili jej za zrádce socialismu. „To si pamatuju jako dneska. Jak mně najednou přestali říkat Honzíčku a začali Soudruhu, soudruhu...,“ vzpomínal po bezmála třech desítkách let Veselý.
Nezůstalo ale jen u slov. Tehdy největší postava tuzemské cyklistiky musela potupně vrátit titul zasloužilého mistra sportu, nejvyššího sportovního vyznamenání. Dva roky se Veselý nesměl postavit na start, ze stolu byla samozřejmě smetena nabídka z Francie na přestup k profesionálům. K tomu se naivně zapletl s rakouským cyklistou-kamarádem do aféry s pašováním hodinek a dostal osmiměsíční podmínku. Komunisté za jeho kariérou udělali násilnou tečku a vyřadili jej na okraj společnosti.
Až o mnoho let později byl Veselý rehabilitován, titul dostal zpátky a v roli čestného hosta Závodu míru se mu od diváků dostávalo stejně nadšeného přijetí, jako když zářil v pelotonu. Lidé na svého hrdinu nezapomněli. Je přitom s podivem, že ústrky režimu dokázal Veselý snášet s grácií velikána. „Samozřejmě jsem to těžce snášel. Ale nejsem mstivý. A s lidmi se děly v padesátých letech horší věci, tohle je z toho pohledu prkotina,“ dokázal s odstupem mávnout rukou nad možná nejtěžšími okamžiky života. „Emil Zátopek mi na to moje mudrování jednou řekl: Buď rád, že tě neupálili,“ říkal věčný optimista, nezlomný v pelotonu i vůči režimu.
Legenda české cyklistiky nikdy nedostala šanci jet Tour de France, Giro či Vueltu. Přesto byl Jan Veselý, jenž se k jízdě na kole dostal coby čtrnáctiletý pekařský učeň při rozvážce zboží, v roce 2000 oceněn čestným titulem Cyklista století.
